Turisticky oblíbené prameny Vltavy nedaleko šumavské Kvildy se za poslední rok změnily téměř k nepoznání. Vody z podzemí je stále dost, přesto okolní lesy chřadnou. Hlavním původcem však v tomto případě není člověk. Obnova lesa v první zóně národního parku probíhá pod taktovkou drobného podkorního hmyzu s tajuplným jménem lýkožrout...
Usychající les u pramenu Vltavy - zkáza nebo nadeje?Miroslav Kutal
Pětimilimetrový brouk lýkožrout smrkový patří do skupiny kůrovcovitých brouků, nazýváme ho proto někdy kůrovcem. Přestože brouků z této skupiny existuje kolem tří stovek druhů, jen málokterý dokáže napadat a zabíjet živé stromy. Jeden z nich je právě „náš" lýkožrout smrkový, přesněji jeho larvy, které se několik týdnů až měsíců živí chutným lýkem. Tímto vodivým pletivem, procházejícím těsně pod kůrou, stromy vedou vyrobené cukry a další organické látky. Pokud larvy přeruší lýko po celém obvodu kmene nebo ho zcela vyžerou, stromy začnou usychat.
V běžných hospodářských lesích, kde se les pěstuje hlavně pro ekonomický zisk, je kůrovec považován za škůdce a lesníci proti němu vedou nelítostný boj. V přírodních lesích je však kůrovec důležitou součástí obnovního cyklu horského lesa. Běžně napadá především starší a oslabené stromy, a tak v lese prakticky neexistuje smrk, který by zemřel „stářím“. Pokud ho nevyvrátí nebo nezlomí vichřice, dřív nebo později se stane obětí kůrovce. A nakonec i vyvrácený strom, který se nemůže bránit ronící pryskyřicí, brouci rychle kolonizují.
V přírodních horských lesích, které v našich zeměpisných šířkách rostou zhruba nad 1100 metrů nad mořem, vždy převažuje smrk. Podmínky jsou zde drsné: půda je většinou chudá na živiny, nízká teplota v hustém podrostu málokdy během roku umožní dokonalý rozklad mrtvé organické hmoty (staré jehličí, listí, větvičky). A tak se „surový humus" v lese hromadí a každých dvě stě až tři sta let smrky, které vyčerpaly většinu živin, začínají chřadnout. Oslabené stromy napadá kůrovec, ty podléhají, shazují jehličí a do prosvětleného lesa se dostává světlo a teplo. Nahromaděné jehličí, větve a kmeny začínají konečně lépe tlít a nová generace lesa, doteď čekající v hustém zástinu lesních velikánů, právě dostává svou životní šanci. Teď u pramenů Vltavy, i všude jinde, kde po milióny let rostly smrkové lesy, kůrovec pomáhá odejít starým smrkům, aby uvolnily místo mladým...
Umírající a rodící se les u pramenů Vltavy
Les u pramenů Vltavy není dokonalý prales. Z minulosti jsou patrné lidské zásahy, ale malé stromky tu ve větší míře určitě nikdo nesázel. Po tisíce let se les obnovoval za pomoci kůrovce bez přímého vlivu člověka. Mezi lety 1860 až 1880 po větrné a následné kůrovcové kalamitě byla velká část vykácena: ze 70 hektarů se zachovalo jen asi 2,5 hektaru původního pralesa. Ty jsou dnes součástí nejpřísněji chráněné první zóny Národního parku Šumava. (Mimo bezzásahová území – ta jsou asi na 20 % národního parku – se proti kůrovci intenzivně zasahuje, aby se zabránilo jeho šíření do hospodářských lesů. Tomu však v 90. letech nezabránily ani intenzivní zásahy na takřka na celém území národního parku. Mnohem více šíření kůrovce ovlivňuje počasí, množství potravy a přirození predátoři.)
Usychající stromy působí nezvykle, pro něhoho navzdory modré obloze možná smutně. Pohled na přirozenou smrt stromů nám lesníci běžně nedovolí spatřit. Ale když se nedíváme jen do nebes, vidíme zvolna se rodící život...
Holoseče a polomy, které vznikly v průběhu 90. let na Černé hoře (kde pramení Vltava) a v jejím okolí však většinou nikoho nepřekvapí. Podobné obrázky známe z běžných hospodářských lesů.
Co je tedy horší? Pohled na les, který uschnul přirozeně nebo ten, který vykácel člověk pilou?
V minulosti se právě intenzivní zásahy proti kůrovci – kácení napadených stromů – staly příčinou rozsáhlých polomů. Částečně vytěžený les otvírá cestu větru, který pak snadněji shazuje sousedící části lesa. Právě tak vznikly polomy na Černé hoře, které až k pramenům Vltavy v roce 2007 posunul orkán Kyrill.
Les v okolí Pramenů ale ani po útoku kůrovce není mrtvý, odumřelo jen svrchní stromové patro. Nejmladší stromky brouci nenapadají, pod kůrou je obaluje jen malá plocha lýka. Díky tomu, že se v první zóně proti kůrovci nezasahovalo, mladé smrčky čekající v podrostu neponičily lesnické stroje a bez poškození zůstala i „placenta" nového lesa - půda. Stojící pahýly také chrání sousední lesy před náporem větru, poskytují alespoň částečný stín a zadržují vlhkost.
Naproti tomu na holoseči lesní prostředí prakticky zaniká. Na přímém slunci se více daří trávě a mladé stromky zvyklé na silný zástin dlouho nepřežijí; umělé zalesňování je většinou zdlouhavé a nákladné.
Často můžeme vidět, že mladé smrčky vyrůsatají na mrtvém dřevě – tlejících kládách nebo pařezech, z nichž čerpají živiny. Semenáček smrku je navíc v prvních letech vysoký jen několik centimetrů a hustá tráva by jej brzy zadusila. Jeho šance se zvyšují na tlejícím dřevě nad úrovní terénu. Tímto způsobem se horské lesy ponechané samovolnému vývoji klasicky obnovují a není proto žádoucí, aby byly suché stromy z prvních zón národního parku vyváženy.
Pozornému oku také neuknikne, že ne všechny vzrostlé smrky podléhají útoku kůrovce. Také u pramenů Vltavy zůstal nejeden zelený smrk. Podle štíhlých korun můžeme odhadnout, že se jedná o původní horské ekotypy (odolnější proti náporu větru a sněhu). Napříkad statný smrk u cesty, přestože musel být poškozen výstavbou asfaltovéhp povrchu, byl zřejmě natolik vitální, že kůrovci odolal (nebo si na něj brouci vůbec netroufli). Právě tyto stromy jsou pak zásobárnou semen pro novou generaci lesa, která bude více nebo minimálně stejně dobře přizpůsobená místním podmínkám jako současný porost.
Suchý les není mrtvý – mrtvé je jen dřevo. Kromě zmlazujících se smrčků v něm žije více druhů živočichů než ve „zdravém“ zeleném lese. Dvě třetiny z ohrožených druhů hmyzu jsou například vázány právě na mrtvé dřevo. Mrtvá hmota se totiž neumí bránit a stává se snadným potravním zdrojem pro rozmanité lesní rozkladače. A rozkladači jsou zase lákladlem pro predátory. Přímo u turistické stezky, kde denně projdou stovky turistů, není vzácností pozorovat datlíka tříprstého. Tento šplhavec je specialistou na kůrovce, ale i ze suchých kmenů, které už kůrovec opustil, vytesává jiné tučné larvy. V běžném hospodářském lese, kde jsou někdy až s přehnanou důsledností odstraňovány všechny suché stromy, druhy vázané na mrtvé dřevo nenachází vhodné podmínky.
U pramenů Vltavy tak vcelku nerušeně pokračuje přírodní koloběh horského lesa. Proměnu, kterou urychlil silný vítr a kůrovec, tak můžeme pozorovat přímo před očima. Suché stromy časem opět podroste zelený les. Kdo nevěří nebo nemá trpělivost, může mezitím navštívit „zážitkové stezky“ na Březníku nebo Trojmezné na Šumavě nebo Lysou horu v Beskydech, kde nový les v bezzásahovém režimu roste po „kůrovcové obnově“ 5–10 let. Unikátní pohled na mladou generaci lesa představuje také Národní park Bavorský les na německé straně hranice, kde se zdržují lidských zásahů již od roku 1983.
