Jeden den v životě (cesta z města do Slovenského rudohoří - Poľany, nepříliš známého malebného koutu Slovenska s množstvím přírodních krás - včetně medvědů...).
Půlnoc se překlopila do dalšího dne a já konečně zavírám víko počítače. Jako obvykle před odjezdem na delší cestu dodělávám na poslední chvíli resty za minulý týden, respektive odsunuji méně urgentnější záležitosti o týden později. Nočním vlakem s Dajou vyrážíme po čase opět na slovenský vandr.
K vlaku dobíháme na poslední chvíli, běžím napřed abych koupil jízdenky. Hned při nástupu si nás všímá průvodčí a záhy zjišťujeme, že místo lístku pro dva máme lístek jen pro jednoho. Doplatím 174 korun a následně zjišťuji, že průvodčí nám naúčtoval dvakrát třicetikorunový poplatek. Snažím se nerozčilovat a využít noční cestu k spánku.
S jedním přestupem v Žilině ráno dorážíme do Banské Bystrice, kde vyhledáváme stanoviště busu a kolem desáté hodiny vystupujeme v podhorské vísce Hrochoť. Pomalu se vydáváme na pouť ne příliš známým slovenským pohořím Poľana.
První dvě hodiny nás cesta vede údolím po vcelku nezáživné asfaltce, je vedro a přemýšlím, jestli jsme si nemohli vybrat zajímavější začátek vandru. V osadě Kyslinky mě však ze zamyšlení vytrhuje plápolavý let ptáka se širokými černobílými křídly. Kolem jsou krátce spasené louky s remízky stromů a keřů, tedy biotop, který by skutečně mohl vyhovovat dudkům, ale v nadmořské výšce kolem 800 metrů bych ho nečekal. Házíme k cestě batohy a vydáme se k místu, kam pták zaletěl, abychom se přesvědčili, že se skutečně jedná o tohoto vzácného opeřence.
Je po poledni, slunce pálí, dospáváme noc na pastvině pod lesem a vyruší nás jen průchod bači se stovkou zvonících ovcí, poslední zvířata se kymácivě belhají. Málem bych už zapomněl, že se na Slovensku ještě pasou ovce salašnickým způsobem.
V pozdním odpoledni stoupáme lesem do sedla, míjíme několik postarších naučných tabulí, které nám sdělují, že na Poľaně žije 40 medvědů, což se zdá pořád vcelku reálné číslo. V podvečer se zastavujeme u opuštěné, dobře skryté salaše. Necháváme tu batohy, bereme jen foťák a dalekohled a vyrážíme na večerní pozorování medvědů.
Cesta se klikatí mezi malebnými stráněmi zarostlými jalovci. Jsme tu poprvé, ale pár dnů starý medvědí trus na cestě naznačuje, že by akce nemusela být marná.
Po patnácti minutách dojdeme k lovecké chatě s dvěma auty. Je zavřená, lovci jsou už zřejmě na čekané. Zvažujeme, odkud bude nejlepší rozhled, pak stoupáme málo znatelnou cestu vzhůru pastvinou, tiše našlapujeme a náhle, za druhým průhledem mezi solitérními smrky ho vidím. Už se díváme přímo na sebe – já a asi stokilový medvěd s bílými skvrnami na plecích. Není to mé první setkání s volně žijícím medvědem, ale na vzdálenost 40 metrů člověku vždycky trochu zamrazí v zádech. Nemůžu od šelmy odtrhnout oči, loktem upozorním Daju a pak si uvědomím, že bych se neměl zvířeti dívat přímo do očí – aspoň tak praví jedna z pouček, se kterou seznamujeme veřejnost na besedách při našem osvětovém programu v Beskydech. Trochu otočím hlavu, medvěd lehce nadzvedne přední nohy a peláší pryč.
Vracíme se zpátky kolem lovecké chaty, opojeni nevšedním zážitkem a vybíráme jiné pozorovací místo pod cestou. Slunce už zapadlo, když nás na protějším svahu zaujmou pohybující se skvrny. Zaostříme dalekohledem a vidíme další dva medvědy – jeden zcela tmavý, druhý světlý. Soukají se pomalu do kopce přes jalovcovou stráň. Snažíme se udělat pár fotek, ale je málo světla a na digitálních displejích se nám zobrazují jen rozmazané šmouhy.
Když už není skoro nic vidět, vracíme se k salaši. Je trochu nepříjemné, že se vydáváme stejným směrem jako medvědi před hodinou, a tak před nepřehlednými úseky cesty mluvíme nahlas, abychom případné obyvatele houští předem upozornili. Obklopuje nás chladná, ale jasná srpnová noc, uleháme před salaší a o medvědech si už tentokrát nemusíme nechat zdát. Tři medvědi v jeden den se nevidí často, ale během týdne putování jsme už více velkých šelem nepotkali.
Článek vyšel 29. 9. v týdeníku RESPEKT.
